Ke klášterním povinnostem patřilo mimo jiné i přijímání hostů. Do kláštera přicházely pravidelně například členové zakladatelských rodin, klášterní dobrodinci, ale i náhodní vznešení hosté. Nejvznešenější návštěvu představoval panovník, který, pokud byl zároveň zakladatelem kláštera, to znamená že on nebo někdo z jeho předků dotyčný klášter založil, přijížděl relativně často. Pokud svou přítomností poctil klášter některého ze šlechticů, býval spíše jen vzácným hostem.
Nejen panovník, ale i šlechtici, nepřicházeli do kláštera sami. Navštěvovali jej spolu se svými družinami, sloužícími, zkrátka s celou suitou lidí. Povinností mnichů bylo se o tyto návštěvy postarat, poskytnout jim odpovídající ubytování a stravu a zabezpečit též jejich koně. Pro hosty sloužil tzv. dům hostů, vybavený relativně bohatými komnatami. Vzhledem k tomu, že návštěvníci až na výjimky nesměli do klausury, stával dům pro hosty nedaleko klášterní brány, kam měli laici přístup.
Povinnost hostit početné a někdy řadu dní trvající návštěvy, způsobem, na který byla vybraná společnost zvyklá, byla finančně značně náročná. Klášterní pokladnu to značně vysilovalo. Proto ve 14. století, kdy většina klášterů zchudla, žádala řada opatů o zproštění této tíživé povinnosti.
Dnešní návštěvy jsou jiné než ty středověké. Kláštery až na výjimky neposkytují ubytování prezidentům, ani jiným vysoce postaveným osobám. I když v Německu je již takřka tradicí, že bývalý prezident se na nějakou dobu po skončení úřadu uchýlí do ticha kláštera. Touhou po tichu je motivována i většina ostatních hostů. Francouzské a německé kláštery se začínají specializovat na přetížené manažery a přepracované lidi, kteří ve snaze načerpat nové síly tráví v klášteře několik týdnů. Účastní se alespoň některých chórových modliteb, někdy jsou pro ně pořádány kurzy time managementu a podobně. Nutno dodat, že tito hosté narozdíl od svých předchůdců klášterní pokladnu výrazně obohacují.
Další skupinou hostů jsou obyčejní lidé, kteří také touží po tichu. Obvykle tráví několik dní v klášteře, kam se jednou za čas vracejí. V domě pro hosty můžeme potkat také skupiny mládeže, které zde mají duchovní soustředění. A v neposlední řadě také poutníky, neboť řada klášterů leží na významných poutních cestách. A nemusí se jednat přímo o cestu do Santiaga de Compostela.
O hosty se stará tzv. hoteliér, i když toto slovo není pro klášterní prostředí zcela vhodné. Lepší ale čeština nenabízí, doslovně je to mnich starající se o hosty. Možná to souvisí i s tím, že v českých klášterech se tato služba zatím jen postupně rozvíjí.
Zakladatelé, donátoři, mecenáši, přátelé
Kláštery jsou samostatné církevní instituce, které po stránce duchovního vedení spadají pod správu nadřízeného kláštera či biskupa. Aby klášter mohl existovat, potřebuje však také prostředky k obživě. Kláštery proto vždy vznikaly na průsečíku zájmů církevních a světských. Iniciativa většinou vycházela ze strany světské. Zakladatel (fundátor) kláštera - panovník, vysoce postavený šlechtic, případně i vysoký církevní hodnostář, který se rozhodl nový řeholní dům založit, projednal tento svůj záměr s příslušnými církevními nadřízenými plánované instituce. Pro živobytí mnichů nabídl hmotné prostředky. Ve středověku se nejčastěji jednalo o půdu, pozemky, na nichž mohli mniši sami hospodařit. Nebo, a to bylo mnohem častější, o vesnice, kde žili venkovani, od nichž klášter pravidelně dostával dávky v penězích nebo v potravinách. Zakladatel většinou také finančně vypomáhal se stavbou kláštera.
Vzhledem k tomu, že klášter vznikl z vůle i z finančních prostředků zakladatele, měl zakladatel ke klášteru zvláštní práva. V některých případech mohl mnichům dokonce darované statky odejmout. To však nebylo příliš časté. Běžnější byly občasné žádosti o finanční výpomoc. Zakladatel měl také obvykle silné slovo při volbě opata. Kláštery zůstávaly se zakladatelskými rodinami dlouhodobě spjaty. Zakladatelé, neboť zakladateli se nazývali i všichni potomci původního fundátora, mohli tedy na jedné straně z kláštera těžit, na straně druhé jej však také dlouhodobě podporovali.
Donátoři a mecenáši byli na rozdíl od zakladatelů dárci, kteří klášteru poskytli nějaký dar nebo dary. Opět mohlo jít o pozemek, vesnici, ale také o dary peněžní nebo umělecké dílo. Např. kalich, menší roucha, oltářní obraz, knihy. Donátoři mohli klášter obdarovat jednorázově, nebo se mohli stát jeho podporovateli na delší dobu. Jak zakladatelé, tak donátoři a mecenáši byli věřící křesťané, pro něž byla podpora církve jednou z křesťanských povinností. Věřili a doufali, že podporou klášterů pomohou své duši, která tak při Posledním soudu bude mít větší naději na věčné spasení.
Kláštery, pokud dobře fungují, mohou být i finančně samostatnými objekty. V České republice se však řada klášterů obnovuje po desetiletích chátrání. A na tyto výdaje vlastní finance kláštera ani při nejlepší vůli nestačí. Při klášterech jsou proto i dnes zakládána sdružení přátel na podporu klášterů, která přispívají finančními dary. Klášter je za to alespoň informuje o své činnosti a zve na různé události. Příspěvky nemusejí být nijak velké, ale tím, že jsou od mnoha lidí, velmi pomohou.