Klášter býval pro větší bezpečí svých obyvatel obehnán zdí (hradbou), vstup do areálu umožňovala brána, již většinou tvořila jedna budova, někdy šlo o několik budov, jež mohly být opevněn na způsob tvrze.
Fortna (klášterní brána) spojovala klášter s okolním světem, jí se vstupovalo do kláštera. Přes ni také museli procházet mniši, kteří klášter opouštěli. Stejně tak branou v opačném směru procházely všechny návštěvy. Brána tak zprostředkovávala kontakt se světem vznešených pánů, poutníků všech sociálních vrstev, stejně jako chudáků, kteří zde prosili o trochu jídla a případně o střechu nad hlavou. Kromě návštěv oficiálních existovaly v klášterech i návštěvy soukromé, nejčastěji příbuzných, kteří přijeli navštívit jednotlivé mnichy nebo jeptišky. V některých klášterech existovalo pravidlo, že tyto rodinné návštěvy směli přijímat starší mniši v soukromí, návštěvy mladších řeholníků se měly odehrávat za asistence dalšího člena komunity.
Bránu spravoval fortnýř (portarius), jenž zprostředkovával kontakt s vnějším světem. Na tuto hodnost pamatovala Benediktova řehole poučkou, že k bráně má být postaven starší a zralý mnich, který umí jednat s lidmi a nezneužije svého postavení ke svévolnému opouštění kláštera. Fortnýř žil na bráně, kde měl svou celu. Zde také rozdával jídlo případně nějaké šaty chudým. Dalším úkolem fortnýře bylo ohlašovat návštěvy, které do kláštera přišly, opatovi.
Vedle fortny se měla nacházet kaple nebo menší kostel. Klášterní kostel byl z počátku jen pro mnichy a významné hosty, ostatní, např. pracovníci, využívali kaple u fortny.
Péče o chudé
Na klášterní fortně se mniši starají o chudé. Ve středověku i dnes se tam shromažďují chudí, žebráci nebo jiní pocestní a mají šanci, že dostanou minimálně něco k jídlu. Ve středověku bylo možné dostat také oděv, nějaký obnošený hábit, protože rozdíl mezi mnišským odděvem a oděvem ostatních lidí nebyl tak velký. Od té doby se mnišský hábit takřka nezměnil, kdežto civilní oděv prošel mnoha proměnami.
Mniši na fortnu nosili hlavně chléb a něco k pití, dále bylo možné přichystat to, co zbylo od jejich oběda. Případně když se některý z mnichů dobrovolně nebo za trest postil, dostal jeho porci chudý. Současné kláštery se drží spíše první možnosti, tedy připravování zvláštní stravy přímo pro chudé, nejčastěji husté polévky, které zasytí i zahřejí.
Z jakého důvodu se tak kláštery věnují chudým? Klášterní život se řídé podle křesťanských tradic, nejcíce samozřejmě z Bible. Tam se dočteme (konkrétně v 25. kapitole Matoušova evangelia, verš 31-46), jak žít dobře: dát najíst hladovému, dát napít žíznivému, ujmout se pocestných, obléci nahé a navštěvovat nemocné. Všechno totiž, co takto prokazujeme byť těm nejposlednějším v lidské společnosti, chudákům a žebrákům, jako bychom prokazovali samotnému Ježíši Kristu. Takže podle mnišských představ je v těchto chudých a ve všech pocestných přijímán Kristus. Možná jste se už někde potkali s úslovím: Host do domu, Bůh do domu.