Fraterie, čili sál mnichů (frater = bratr), se nacházela ve východním křídle konventu. Z hlediska architektonického bývala dost často podobná refektáři a obdobně jako on mohla být sklenuta na dva pilíře. Mohla však být i větší, a pak měla pilířů a klenebních polí více. Záleželo jak na počtu mnichů v klášteře, tak na typu práce, která se ve fraterii dělala.
Fraterie mohla sloužit jako řemeslnická dílna, kde mniši například šili boty. Mohla však mít také funkci písařské dílny neboli skriptoria. Pak byla vybavena psacími pulty, u nichž mniši opisovali knihy, případně pracovali jako iluminátoři, tedy vytvářeli ozdobná vyobrazení. Pokud fraterie sloužila jako skriptorium, bývala propojena s kalefaktoriem a součástí jejího vybavení byl i krb. Při psaní totiž mniši potřebovali ohebné prsty a v místnosti proto muselo být dostatečné teplo.
V dnešní době jsou fraterie nahrazovány samostatnými domky v areálu kláštera. Záleží na tom, čím se klášter živí. Některé vaří hořčici či pivo, jiné vyrábějí sýry, likéry nebo hostie pro bohoslužby. Řada ženských klášterů se specializuje na šití a vyšívání kněžských oděvů, vyrábějí svíce nebo provozují knihvazačskou dílnu. Rozmanitým činnostem obživy odpovídají i rozmanité místnosti, ve kterých se práce vykonává. Původní fraterie, pokud se v konventech dodnes dochovaly, jsou používány k jiným účelům nebo vůbec.
Mnišská práce
Podle řehole sv. Benedikta měla být práce jednou z hlavních povinností každého mnicha. Ne náhodou proslul světcův příkaz "Ora et labora!" neboli "Modli se a pracuj!" Práce byla vedle modlitby druhou nejvýznamnější činností v klášteře. Někdy byla vnímána dokonce jako její pokračování, modlitba rukou. Denní rozvrh předpokládal, že se jí budou mniši věnovat několik hodin denně. V letním období od Velikonoc do poloviny září, kdy jsou dlouhé dny, mniši pracovali asi šest hodin denně. V zimě asi tři a půl hodiny.
Sv. Benedikt předpokládal, že mniši budou pracovat v klášteře jak manuálně, tak intelektuálně. Měli se především sami starat o chod kláštera. Řehole pamatuje na pravidelné týdenní služby v kuchyni, kdy mniši obstarávali jídlo pro sebe a své spolubratry, vařili a umývali nádobí. K jejich povinnostem však patřily i další činnosti: příprava dříví na topení v kuchyni, nošení vody, péče o hábity i klášterní prostory. Vedle domácích prácí tvořilo okruh mnišských povinností též obdělávání polí, práce na zahradě a v sadu, péče o dobytek a domácí zvířectvo. Kromě toho se podíli na výrobě v klášterních dílnách. Vzdělaní mniši působili též jako opisovači, případně iluminátoři knih, v ojedinělých případech i jako jejich autoři.
Do dnešních dní zůstaly mnichům z pracovních povinností hlavně běžné domácí práce. Příprava jídla, úklid, péče o zahradu, někde zajišťují také prohlídky pro návštěvníky, všude řídí ekonomické záležitosti kláštera. Každý z řeholníků má proto svůj úkol, některé (například služba v kuchyni), se po týdnu střídají. Dnešní kláštery jsou početně mnohem menší, výjimkou proto nejsou ani zaměstnanci pracující v klášteře.
V moderní době bylo nutné přeorientovat nejen pracovní činnosti, ale také způsoby obživy kláštera. Ne všude jsou velké polnosti a lesy, které by kláštery uživily. Jde spíše o výrobu různých klášterních produktů, které se prodávají v místě kláštera nebo ve specializovaných obchodech. Kláštery se však svými výrobky musejí přizpůsobovat proměnám okolního světa. Šít si vlastní boty nebo oděvy se nevyplatí, opisování knih se nenosí již od dob vynálezu knihtisku, neřku-li v době elektronických knih. Přesto je tato činnost s mnichy spojována nejčastěji. I díky filmu Jméno růže podle stejnojmenného románu Umberta Eca, kde hlavní roli hraje obrovská tajemná knihovna, opisovači knih a iluminátoři.