Hospodářský dvůr při klášteře
U každého venkovského kláštera stával hospodářský dvůr, jehož úkolem bylo zásobovat klášter. Součástí dvora byly různé chovatelské a pěstitelské provozy a na ně navazující provozy zpracovatelské. Především mlýny, pivovary, pekárny, mléčné provozy, dále pak textilní, zpracování kůže atd. Součástí bývaly i kovárny, jejichž výrobky každý klášter nutně potřeboval.
Ke dvoru patřily polnosti, kde se pěstovalo obilí, a také pastviny a louky, jež živily dobytek. Součástí hospodářství mohly být i rybníky, v nichž se chovaly ryby na klášterní stůl. Dále pokrýval část potřeby ošacení a obutí, stejně jako výrobních nástrojů a dalších řemeslných výrobků.
Dvůr u kláštera byl obvykle (nejvíce u cisterciáků) součástí celého systému hospodářských dvorů, jež všechny společně zásobovaly klášter různými plodinami a produkty. Jeden dvůr se mohl specializovat na chov ovcí, jiný na pěstování pšenice nebo vína, pokud ležel v příhodné oblasti. Na těchto dvorech pracovali většinou zaměstnanci kláštera, v některých případech také konvrši (více o konvrších zde). Mniši sami se v některých případech podíleli na činnostech dvora v areálu kláštera, z časových důvodů však pro ně nepřicházelo v úvahu docházet za prací na vzdálenější místa. Právě takovéto hospodářské dvory v okolí klášterů jsou na většině zahraničních fotografií v naší fotogalerii.
Další významná role dvorů v rámci kláštera spočívala v uskladnění zemědělských produktů, zejména obilí, jež bylo základem obživy. Ve dvorech bývalo uloženo nejen obilí vypěstované na klášterních polích, ale také například naturální dávky, které klášteru poskytli jeho poddaní, či obilí, jež klášter zakoupil. Důležitou součástí dvorů někdy i klášterů samotných proto byly velké sýpky, kde dobře uskladněné obilí mohlo vydržet roky. Nezapomínejme, že stačilo několik let neúrody, aby vypukl hladomor, a proto bylo žádoucí mít zásoby na delší dobu.
Klášterní hospodářství
Klášter potřeboval ke své existenci poměrně značné prostředky. Bylo nutno uživit lidi, kteří zde žili, ať již řeholníky nebo různé zaměstnance, vybudovat a dále udržovat četné budovy, financovat účast opata na různých církevních zasedáních stejně jako jeho pravidelné pobyty u královského dvora. Klášter musel také platit královskou berni, odvádět desátky papeži, případně odvádět daň i do řádové pokladny.
Klášter získával při svém založení od zakladatele určitý majetek, který ho měl zabezpečit v prvních letech existence. Obvykle dostával půdu s poddanými, kteří na ní hospodařili, a od nichž pobíral dávky. Tyto dávky byly v raném středověku především naturální (obilí a další zemědělské produkty), později hlavně finanční. V menší míře se uplatňovala jako jejich součást také robota.
Postupem času se klášterní majetek rozrůstal, a to různým způsobem. Na jedné straně mniši dostávali četné dary od okolní šlechty či od bohatých měšťanů. V některých případech přispěl klášteru také panovník. Na straně druhé se klášter staral o rozvoj svého majetku sám. Měl funkční hospodářské dvory, které zvyšovaly jeho příjmy. V hospodářsky dobrých časech byl schopen přikupovat statky, někdy sám vesnice i zakládal. V době před husitskými válkami patřily kláštery k největším pozemkovým majitelům. Často vlastnily desítky, v ojedinělých případech i více než sto vesnic.
Husitské války vše změnily. Většina klášterů byla husity dobyta, poničena a jejich majetek rozchvácen. Někdejší klášterní statky přešly do rukou šlechty. Tak tomu zůstalo i v následujících dvou staletích. V dobách, kdy většina obyvatel země přijala kališnické vyznání, kláštery živořily a mnohé z ekonomických důvodů zanikly. Až období po třicetileté válce přineslo spolu s rekatolizací podporu klášterů. Většina z těch, které přetrvaly, zažila dobu nového hospodářského rozvoje. Nikdy však již nezískaly tak rozsáhlý majetek, jako tomu bylo ve středověku.
Dnešní kláštery se snaží být a mnohé jsou, ekonomicky soběstačné. Některé mají své zemědělské provozy, jiné drobnou výrobu, některé se dokonce uplatňují i v elektronice. V České republice mají situaci komplikovanou dosud neuskutečněným vyrovnáním států a církví. Po roce 1950 přešel veškerý majetek klášterů na stát, ale po roce 1989 byly vráceny maximálně jen budovy v areálu kláštera, a to ještě často ne všechny. Ostatní chátrají, protože současní majitelé s nimi již nechtějí nic podnikat, bojí se restituce a ztráty vynaložených prostředků.