Klášterní hospodářství
Klášter potřeboval ke své existenci poměrně značné prostředky. Bylo nutno uživit lidi, kteří zde žili, ať již řeholníky nebo různé zaměstnance, vybudovat a dále udržovat četné budovy, financovat účast opata na různých církevních zasedáních stejně jako jeho pravidelné pobyty u královského dvora. Klášter musel také platit královskou berni, odvádět desátky papeži, případně odvádět daň i do řádové pokladny.
Klášter získával při svém založení od zakladatele určitý majetek, který ho měl zabezpečit v prvních letech existence. Obvykle dostával půdu s poddanými, kteří na ní hospodařili, a od nichž pobíral dávky. Tyto dávky byly v raném středověku především naturální (obilí a další zemědělské produkty), později hlavně finanční. V menší míře se uplatňovala jako jejich součást také robota.
Postupem času se klášterní majetek rozrůstal, a to různým způsobem. Na jedné straně mniši dostávali četné dary od okolní šlechty či od bohatých měšťanů. V některých případech přispěl klášteru také panovník. Na straně druhé se klášter staral o rozvoj svého majetku sám. Měl funkční hospodářské dvory, které zvyšovaly jeho příjmy. V hospodářsky dobrých časech byl schopen přikupovat statky, někdy sám vesnice i zakládal. V době před husitskými válkami patřily kláštery k největším pozemkovým majitelům. Často vlastnily desítky, v ojedinělých případech i více než sto vesnic.
Husitské války vše změnily. Většina klášterů byla husity dobyta, poničena a jejich majetek rozchvácen. Někdejší klášterní statky přešly do rukou šlechty. Tak tomu zůstalo i v následujících dvou staletích. V dobách, kdy většina obyvatel země přijala kališnické vyznání, kláštery živořily a mnohé z ekonomických důvodů zanikly. Až období po třicetileté válce přineslo spolu s rekatolizací podporu klášterů. Většina z těch, které přetrvaly, zažila dobu nového hospodářského rozvoje. Nikdy však již nezískaly tak rozsáhlý majetek, jako tomu bylo ve středověku.
Dnešní kláštery se snaží být a mnohé jsou, ekonomicky soběstačné. Některé mají své zemědělské provozy, jiné drobnou výrobu, některé se dokonce uplatňují i v elektronice. V České republice mají situaci komplikovanou dosud neuskutečněným vyrovnáním států a církví. Po roce 1950 přešel veškerý majetek klášterů na stát, ale po roce 1989 byly vráceny maximálně jen budovy v areálu kláštera, a to ještě často ne všechny. Ostatní chátrají, protože současní majitelé s nimi již nechtějí nic podnikat, bojí se restituce a ztráty vynaložených prostředků.