Hovorna čili parlatorium byla využívána, jak její český i latinský název napovídá pro hovor. V klášteře bylo na mnoha místech zakázáno mluvit, řeč byla postupně vytlačována z většiny prostor. Od samého počátku mnišství se nesmělo mluvit v kostele, v refektáři ani v dormitáři. Postupem doby se však zákaz mluvení rozšířil i na ambit a na místa, kde se pracovalo. Nakonec nebylo téměř kde používat řeč.
Proto vznikly hovorny. Neznamená to však, že si do nich mohl zajít každý, jen aby si s druhým povyprávěl. Nejčastěji byla parlatoria využívána nadřízenými, kteří potřebovali jednotlivé mnichy informovat o jejich povinnostech. Mnichům zde mohli podrobně vysvětlit jejich práci, mohli je informovat o novém úkolu, například o cestě, na kterou byli vysláni, případně je mohli i mezi čtyřma očima pokárat za špatně odvedenou povinnost.
Parlatorium se nacházelo vedle kapitulní síně, tedy ve východním křídle konventu.
Hovorna mohla také sloužit k setkání s příbuznými nebo k rozhovoru s návštěvou. Zvláště v ženských klášterech, kde není povoleno, aby hosté vstupovali do vnitřních částí konventu, se mohou s řeholnicemi setkat jen v hovorně.