Kapitulní síň

Nejvýznamnější prostor konventu představovala kapitulní síň, kde se mniši scházeli každé ráno na pravidelných shromážděních zvaných kapitula. Celá síň bývá velmi vznešený prostor. Pokud se nachází ve středověkém klášteře, je to prostor zaklenutý symbolicky na jeden sloup, strom života, ze kterého se rozbíhají žebra klenby. Východní stěnu zdobilo kruhové okno z barevných skel (rozeta), po straně vedle něho mohla být další. V baroku se stěny často zdobily freskami, které zobrazovaly příběhy z dějin kláštera či biblické výjevy.

Mniši seděli na lavicích po obvodu místnosti, jaké můžeme dodnes spatřit např. v oseckém klášteře. Pro opata a převora zde byla připravena křesla, jež stála u stěny proti vchodu z ambitu (křížové chodby). Své pojmenování tento prostor získal od skutečnosti, že se zde denně předčítala jedna kapitola z řehole sv. Benedikta. Ke čtení sloužil čtecí pult (pulpit), na němž byly položeny knihy, do nichž mohl předčítající vestoje nahlížet. Jeden z nejkrásnějších čtecích pultů, jež se zachovaly v evropských klášterech, pochází z první poloviny 13. století a zdobí kapitulní síň v Oseku.

V kapitule se kromě četby řehole mniši věnovali i aktuálním problémům a úkolům kláštera. Tady schvalovali všechny záležitosti, o kterých měli rozhodovat jako komunita. Hlasování byla většinou tajná. Byl pro ně zvolen jednoduchý způsob - kuličky o dvou barvách. Jedna znamenala ano, druhá ne. Každý mnich obdržel od každé jednu a podle své volby vhodil příslušnou kuličku do připraveného boxu. Takto se mohlo např. rozhodovat, zda přijmout nějakého zájemce do noviciátu. Poslední část každodenní kapituly tvořilo vyznávání vin (capitulum culparum), kterých se mniši během předchozích dní dopustili. Provinění si odpykali různými tresty.

Vedle běžných záležitostí sloužila kapitulní síň i k odbývání záležitostí slavnostních. V kapitulní síni byli budoucí mniši a jeptišky přijímáni do noviciátu a po jeho ukončení zde do rukou opata či abatyše skládali své sliby. Začínala a končila zde vizitace a zde se též opakovaně během roku předčítaly vizitační protokoly, aby mniši nezapomínali na to, s čím byl jejich nadřízený opat nespokojen. O velkých svátcích nebo významných příležitostech sloužila kapitulní síň ke slavnostním kázáním. V prostoru kapituly začínala a končila volba opatů a abatyší.

Kapitulní síň byla chápána vedle kostela jako druhý nejvýznamnější liturgický prostor opatství. Její liturgický charakter ještě podporoval fakt, že často sloužila jako pohřebiště, a to především opatů. Místo svého posledního odpočinku zde však mohl najít i dobrodinec kláštera, jak se to stalo ve Vyšším Brodě, kde byly v kapitulní síni pohřbeny ostatky popraveného Záviše z Falkenštejna.

Trestání

Společný život v klášteře není ničím jiným než dodržováním a uskutečňováním pravidel – řehole, která vede duši mnicha na cestě ke spáse. Společenství mnichů bylo na dodržování řehole závislé, proto byly všechny předpisy přísně hlídány a řešení konfliktů bylo - do slova a do písmene - na denním pořádku. Mnich, který narušoval pokoj a mír řeholního domu, by totiž bez potrestání mohl ohrozit životaschopnost celé komunity.

Prohřešky byly odstupňovány. Mezi nejjednodušší patřilo rušení ticha, pozdní příchod na chórové modlitby nebo reptání a odmlouvání opatovi. Možná se zdá, že  jsou to maličkosti, ale pokud by se nekáraly, mnich by se nenaučil jedné z nejdůležitějších ctností: poslušnosti. Závažnějším proviněním bylo vyjití z kláštera do blízké hospody, večerní popíjení a hraní kostek, zamlčení nějakého soukromého majetku, který mnich mít neměl, či nepovolený hovor s návštěvníky kláštera. Mezi nejtěžší provinění pak patřil útěk z kláštera nebo vzpoura proti opatovi.

Když mnich něco provedl, byl nejčastěji obviněn opatem nebo jinými klášterními hodnostáři (případně se mohl přiznat sám), poté mělo následovat jeho přiznání a opatovo napomenutí a pokárání – nějaký trest, který mu opat stanovil.

Vyznávání vin probíhalo během ranní kapituly. Bez dlouhých průtahů měl bratr, který chtěl někoho obvinit, říci, čím se dotyčný provinil. Jakmile mnich uslyšel své jméno, aniž by k tomu něco řekl, měl učinit úklonu, jíž prosil o odpuštění. Vstát mohl až na povolení opata a po celou dobu nesměl říci nic jiného než: „Je to má vina.“ A pak slíbit polepšení. Aby se zamezilo mstě mezi spolubratry, nesměl obviněný v ten samý den sám nikoho obviňovat. Také neexistovalo, aby se obvinění bránil, aby odmlouval. Přísně však bylo dbáno na to, aby se neobviňoval někdo zbytečně nebo křivě.

Potrestání mělo většinou tři stupně. Při lehkém provinění byl nejdříve dotyčný hříšník napomenut. Pokud to nepomohlo, mohl být potrestán nějakým lehčím trestem. Postem o chlebu a vodě nebo vyloučením na určitý čas z chórové modlitby i společného klášterního života. Nepolepšitelní rebelové, kterým trest nestačil a stále znovu a znovu se dopouštěli provinění, měli být dáni do vězení nebo posláni k bráně mateřského kláštera, aby je potrestal tamní opat. Vězení se v některých klášterech dochovala. Například v Plasích bylo hned vedle refektáře, kde mniši jedli. Vězněným mnichům se zde podávalo jídlo malým okénkem pomocí otáčivého bubnu.

Uvedený systém trestání měl minimálně dvě výhody. Za prvé, když je nějaký přestupek okamžitě potrestán, podporuje to dobré vztahy v komunitě. Pro komunitu, která spolu žije 24 hodin denně, je důležité, aby se neshody nebo výčitky nehromadily. A za druhé: jakékoliv provinění, které bylo odhaleno, potrestáno a odčiněno, bylo také odpuštěno. Nikdo se k němu již více neměl vracet.

Kromě klášterního vyznávání vin existovala i vnější forma kontroly, která se uskutečňovala jednou ročně, tzv. vizitace. Opat z mateřského kláštera (tedy z kláštera, odkud byli založeni) měl za úkol při pravidelné vizitaci kontrolovat zachovávání řehole sv. Benedikta i všech dalších pravidel a zvyklostí řádu, trestat přestupky proti řádové kázni či nedodržování základních spirituálních hodnot.