Možná jste již navštívili křížovou chodbu, kde měli mniši tzv. armárium, vestavěnou polici na knihy, případně celou místnost, kde byly knihy uloženy. I před vynalezením knihtisku knih stále přibývalo, ale prostor byl dostačující. Kolem roku 1500 však nastal zlom. Začaly se shromažďovat nejen knihy, které se aktuálně čtou a stále používají. Vyvstal problém, kam je ukládat. Hledala se různá místa, řádoví představení doporučovali knihovny zřizovat, neboť jsou pokladem mnichů (lat. thesaurus monachorum). Jako nejjednodušší se jevilo použít západní trakt, kde dříve měli refektář a dormitář konvrši. S jejich ubývajícím počtem bylo možné tyto prostory na knihovny snadno adaptovat.
Největší klášterní knihovny v 16. století mohly obsahovat 500 až 1000 svazků, většina však jen několik set. I tak se měly všechny pečlivě zapisovat do katalogu. Rozvoj knihoven přichází v době barokního rozkvětu klášterů v 17. a 18. století. Pokud se v klášterech nezřizuje knihovna nová, obnovuje se alespoň vybavení té původní. Nechávají se dělat nové skříně, většinou bohatě vyřezávané, knihy jsou často nově převázány, aby i estetický dojem byl dokonalý. Největší knihovnou mezi mnišskými kláštery, která se dodnes dochovala, se stala knihovna u cisterciáků ve Vyšším Brodě. Čítá 70 000 svazků teologické, filosofické i historické a další literatury v nejrůznějších jazycích. Větší knihovny už mají jen premonstráti na Strahově a v Teplé.
Knihovní sály mohly doplňovat i fresky na stropech. Tematicky bývají spojené s knihovními prostory. Krásně je to vidět právě ve Vyšším Brodě, kde má knihovna dva hlavní sály: filosofický a teologický. Prvnímu z nich vévodí freska Šalamounova soudu znázorňující moudrost tohoto krále, druhému pak biblický příběh Dvanáctiletého Ježíše Krista v chrámu.
Kromě knihoven opatrovaly kláštery i archivy. V nich uschovávaly důležité listiny, které se týkaly hospodářství i každodenního života. Pokud se takový archiv dochoval dodnes, je nejdůležitější studnicí informací o dějinách daného kláštera. Můžeme se v něm dočíst, kolik mnichů kdy v klášteře žilo, jaké výsady jim vydával panovník nebo jak fungovalo klášterní hospodářství. Většina klášterních archivů však nepřežila různé války, vypalování nebo rušení klášterů a buď úplně nebo zcela zanikly.
Vzdělávání v klášterech
Každý, kdo se chtěl stát mnichem, se během noviciátu učil nejen základní informace o řádu, ale i něco málo z teologie nebo dějin. Některé řády (cisterciáci) se bránily jinému vzdělávání než v klášterech, na univerzitách se objevují až ve 13. století. V rámci vzdělání musíme rozlišovat mezi vzděláním pro vlastní příslušníky řádu a případnými školami pro zájemce zvenčí. Cisterciáci jsou příkladem prvního způsobu. Pokud na jejich klášterních školách studoval někdo, kdo nebyl místní, pak to byl příslušník řádu z jiného kláštera. Menší kláštery si totiž nemohly dovolit mít vlastní domácí teologické studium, proto posílali své mnichy do některého z okolních klášterů. Povinně měly zřídit studium kláštery, které čítaly více jak 60 mnichů.
Pokud měl mnich velké nadání, mohl pokračovat ve studiích na univerzitě. Při hlavních evropských univerzitách vznikaly řádové koleje, kde během studia mniši bydleli. Stejně tomu bylo i v Praze. V 17. a 18. století už bylo běžné, aby mniši sami na univerzitách učili. A nejednalo se jen o teologické a filosofické obory, řada mnichů se prosadila i v právní oblasti nebo v ryze technických oborech.
Oproti tomu jiné řády (benediktini) vedli od počátků školy nejen pro mnichy, ale i pro laiky a jsou se vzděláváním dodnes spjati. V českých zemích to tak vidět není, ale kdybychom jeli např. do Rakouska nebo Německa, řada benediktinských klášterů zřídila školy a gymnázia a dodnes na nich i učí.
Mezi cisterciáky vyniká pedagogickou činností Zlatá Koruna. Školu zde založil poslední opat tohoto kláštera v roce 1772. Byla určena pro děti poddaných. Vyučovalo se česky a mezi předměty patřily kromě základního čtení, psaní a počítání, také dějepis, přírodopis, hudba i některé praktické obory. Aby podpořil zájem žáků, postaral se opat i o náležité vybavení školy. Pořídil řadu pomůcek, mikroskopy, dalekohledy, hudební nástroje včetně celého cyklu školních obrazů, založil sbírku minerálů či rostlin.
Vzdělanost mnichů dokládají i díla, která sami sepsali. Pro středověk jsou stěžejní klášterní kroniky, které se dochovaly hlavně na Zbraslavi a ve Žďáru nad Sázavou. Z mladšího období se řada dochovaných děl rozrůstá. Patří mezi ně především teologické a historické knihy či sbírky kázání. O všech se však nikdy nedozvíme, protože ne vše se nám dochovalo. Řada válek, plenění klášterů a nakonec i jejich rušení, nebyla zachování knih právě nakloněna.