Liturgie
Slovo liturgie označuje souhrnně křesťanské bohoslužby. Služby pro Boha a pro lidi. V první řadě se jedná o mši svatou, k níž se ještě vrátíme podrobněji. Pokud jsme v klášteře, stejný význam zaujímá i chórová modlitba (viz samostatná kapitola – Mnišský chór). Patří sem ale také zbožné čtení (lectio divina), modlitby před jídlem a po něm, žehnání nebo různé obřady jako např. mytí nohou (dnes zachovávané na Zelený čtvrtek). Z toho je vidět, že do kláštera vstupuje člověk opravdu z touhy po Bohu, po jeho blízkosti. Člověk, který chce většinu života strávit modlitbou v různých jejích formách. Vždyť dokonce i práci mniši chápou jako modlitbu rukou. Po celý den je proto mysl mnicha obrácena k Bohu.
Pro správné slavení bohoslužeb je důležité, která část roku právě je. Zda Vánoce, Velikonoce nebo např. svátek nějakého světce. Pravidelné střídání a opakování těchto svátků se nazývá liturgický rok. Předně se jedná o cyklické slavení událostí ze života Ježíše Krista, který je podle křesťanské víry Spasitelem světa. Začíná o něco dříve než občanský kalendář, konkrétně adventem neboli očekáváním Ježíšova narození, jež pak připomínají Vánoce. Ještě významnějšími svátky jsou Velikonoce, připomínka Ježíšova Ukřižování a Zmrtvýchvstání. Konají se první neděli po prvním jarním úplňku. Jak je vidět, ne každý svátek musí mít pevné datum. Ale i když se každý rok slaví v jiný den, oslava probíhá podle přesných pravidel. Liturgický rok dále obsahuje i cyklus svátků připomínajících Ježíšovu matku, Pannu Marii, a četné svátky svatých.
Podle liturgického kalendáře se mění modlitby i zbožné písně, jež při oslavě v kostele zaznívají. Přizpůsobují se tomu, co si v danou chvíli připomínáme. Střídá se také barva oděvu, který mají na sobě kněží. Černá barva je spojena se smutnými událostmi, i v běžném životě ji považujeme za barvu smutku. Červená je spojena se dny, kdy se připomíná např. umučení nějakého světce. Fialová je barva postní, užívá se v době adventu a 40 dní před Velikonocemi. Pro tzv. mezidobí, kdy nejsou žádné významné svátky, je typická zelená barva. Dále se užívá bílá, zlatá, výjimečně růžová. V klášteře Vyšší Brod se mění podle liturgické doby dokonce i obraz na hlavním oltáři.
Na začátku jsme si řekli, že nejdůležitější bohoslužbou je mše (lat. missa). Ta dělí mnišskou komunitu na dvě skupiny. Na mnichy, kteří přijali kněžské svěcení a mohou tedy bohoslužbu sloužit a vést, a ostatní, kteří se jí "jen" účastní. Ne každý mnich musí být knězem, není to povinnost. Stejně jako ne každý kněz je mnich nebo řeholník.
Mše byly až do druhé poloviny 20. století po celém katolickém světě slouženy v latině. Jednalo se o tzv. tichou mši, kdy kněz mluvil potichu, otočený zády k lidem, protože sloužil u oltáře postaveného u zdi zcela vpředu v kostele. Ostatní měl tedy za zády. Jen během kázání vystoupal na kazatelnu a mluvil v národním jazyce. Co dělali lidé během mše? V duchu se sami modlili. Dnes je bohoslužba sloužena v národním jazyce celá. Oltáře jsou umístěny ve středu presbytáře, kněží otočeni čelem k lidem. Účast věřících je aktivní. Mimo jiné odpovídají na knězem pronášené věty, sami čtou úryvky z Bible. Když slouží více kněží, konají tak společně u jednoho oltáře (tzv. koncelebrace), během příjímání se mnohem častěji podává věřícím Tělo Kristovo (proměněný chléb) i Krev Kristova (proměněné víno).