Křížová chodba (ambit) propojovala všechny důležité části klausury a tvořila spojnici mezi kostelem a konventními budovami na straně jedné, a mezi jednotlivými částmi konventu na straně druhé. Svůj název obdržela podle procesí, které tudy chodilo s křížem neseným vpředu při významných liturgických slavnostech. Kromě četby, kterou si ještě blíže popíšeme, zde probíhalo také tzv. mandatum, mytí nohou. Konalo se podle biblického příkladu Ježíše Krista, který na Zelený čtvrtek před Velikonocemi umyl nohy apoštolům. Zde byly také stříhány vlasy a holeny vousy. Stříhání se věnujeme podrobně u Rajského dvora, resp. Stříhání.
Kromě komunikačního a liturgického významu měla křížová chodba ještě jedno poslání. Díky velkým oknům byla velmi světlá, a tak ji mniši používali ke studiu knih. Proto se zde nacházely výklenky s policemi na knihy, případně odtud vedly dveře do menší příruční knihovny zvané armárium. Mniši měli k dispozici široké spektrum literatury, jak náboženské (teologické), tak i odborné, například lékařské nebo právnické. Armárium bylo předchůdcem samostatné knihovny. Postupem časů se rozrostlo natolik, že zaujalo celou místnost nebo i více místností. Mniši také postupně studium přesunuli do samostatné studovny.
Křížové chodby bývají dnes ceněny pro svoji uměleckou hodnotu. Zajímavá okna a klenby, v barokních konventech fresková výzdoba, to vše podtrhuje význam ambitu. Ne náhodou zde mělo panovat přísné ticho. Výhled okny do tzv. rajského dvora měl být navíc příslibem nebeského ráje, který může věřící čekat po smrti.
Zbožné čtení (lectio divina)
Vedle modlitby a práce tvořilo tzv. lectio divina (zbožné čtení) třetí sloup života podle řehole sv. Benedikta. Lectio divina - studium teologických textů a rozjímání nad zbožnými texty - mělo rozvíjet zbožnost, pomáhat každému z řeholníků na cestě k nalezení Boha a porozumění řádu světa. O tom, co bude kdo číst, rozhodoval opat, jenž určoval, kterou knihu který mnich a na jak dlouho dostane ke studiu. Opat tak vedl každého člena komunity zvlášť a vhodným výběrem literatury mu měl být nápomocen na jeho cestě k Bohu. K typické mnišské četbě patřil Starý a Nový zákon, spisy církevních otců a teoretiků mnišství.
Při studiu šlo nejen o čtení, ale o hlubší porozumění textu, o zbožné rozjímání nad smyslem přečtených slov. Zjednodušeně řečeno, nešlo o to, co mnich udělá s přečteným textem, ale co text dělá s ním. Lectio divina tvořilo součást každého mnišského dne. V létě se mu mniši věnovali asi dvě hodiny, v zimním období téměř pět hodin denně. Studium probíhalo obvykle v ambitu, kde byl ve dne dostatek světla, v noci či v zimním ránu si mniši na čtení musili svítit lampami.
Knihy, jež byly aktuálně určeny pro studium, se ukládaly v tzv. armáriu, místnosti v rámci východního křídla konventu, nebo vestavěné policové skříni přímo v ambitu.