Zbožné čtení (lectio divina)
Vedle modlitby a práce tvořilo tzv. lectio divina (zbožné čtení) třetí sloup života podle řehole sv. Benedikta. Lectio divina - studium teologických textů a rozjímání nad zbožnými texty - mělo rozvíjet zbožnost, pomáhat každému z řeholníků na cestě k nalezení Boha a porozumění řádu světa. O tom, co bude kdo číst, rozhodoval opat, jenž určoval, kterou knihu který mnich a na jak dlouho dostane ke studiu. Opat tak vedl každého člena komunity zvlášť a vhodným výběrem literatury mu měl být nápomocen na jeho cestě k Bohu. K typické mnišské četbě patřil Starý a Nový zákon, spisy církevních otců a teoretiků mnišství.
Při studiu šlo nejen o čtení, ale o hlubší porozumění textu, o zbožné rozjímání nad smyslem přečtených slov. Zjednodušeně řečeno, nešlo o to, co mnich udělá s přečteným textem, ale co text dělá s ním. Lectio divina tvořilo součást každého mnišského dne. V létě se mu mniši věnovali asi dvě hodiny, v zimním období téměř pět hodin denně. Studium probíhalo obvykle v ambitu, kde byl ve dne dostatek světla, v noci či v zimním ránu si mniši na čtení musili svítit lampami.
Knihy, jež byly aktuálně určeny pro studium, se ukládaly v tzv. armáriu, místnosti v rámci východního křídla konventu, nebo vestavěné policové skříni přímo v ambitu.