Kuchyně, v níž se vařilo jídlo pro mnichy, se nacházela v jižním křídle konventu v sousedství refektáře. Její hlavní zařízení tvořilo otevřené ohniště s mohutným komínem, který odváděl kouř a další zplodiny. Středověké kláštery neměly kuchaře ani kuchařky, ale jídlo připravovali mniši sami. Podle řehole sv. Benedikta se jednotliví členové konventu v této službě po týdnu střídali. Vařilo se v různých, většinou keramických nádobách - hrncích, kotlících nebo kuthanech (pánvičky na nožičkách). Vzhledem k tomu, že mniši nesměli jíst maso (s výjimkou ryb a drůběže), připravovaly se zde většinou různé obilninové kaše, pekly různé druhy chleba, placek a sladkých moučných jídel. Vařila se zelenina.
Mnišská kuchyně bývala hlavní, ale ne jedinou. V některých klášterech existovala také kuchyně opatská, v níž se vařilo pro opata, případně pro hosty kláštera. Další kuchyně fungovala v rámci klášterní nemocnice. Na rozdíl od mnišské kuchyně se v obou mohlo připravovat také maso. Ať již pro vznešené hosty nebo pro nemocné, kteří směli pro posílení maso jíst.
Současné klášterní kuchyně jsou moderně, i když jednoduše zařízené. Myčka na nádobí v nich však obvykle nechybí, protože umývat talíře po všech řeholnících je zbytečně zdlouhavé. Kuchyně jsou také často místem, kde pracují světští zaměstnanci kláštera. Zvláště pokud je mnichů v klášteře málo, jedná se o výraznou pomoc. Mniši si pak nemusí sami vařit a trávit značnou část dne v kuchyni.
Jídlo v klášteře
Jídlo v klášterech je obecně jednoduché a střídmé. Podle řehole sv. Benedikta měli mniši mít ke každému z jídel, ať už šlo o období letní nebo zimní, dva vařené pokrmy. K nim se mohla ještě podávat zelenina nebo ovoce. Mnišská strava nesměla obsahovat maso čtvernožců, ryby a drůbež však povoleny byly. K jídlu měl mnich každý den dostávat libru (asi ¼ kg) chleba, a to bez rozdílu, zda se jedlo jednou či dvakrát denně. Pokud byl oběd i večeře, chléb se rozdělil na dvě části, větší se snědla v poledne, menší večer. Jako lahůdky měli mniši sladké pečivo, snad různé podoby vánoček nebo koláčů, o svátcích dostávali zvláštní porce ryb, vajec nebo ovoce.
Za nápoj sloužila voda a víno. O jeho množství, jež řehole definuje jako jednu heminu denně, není v odborné veřejnosti shoda. Sám autor řehole praví: Čteme sice, že se víno pro mnichy vůbec nehodí, ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se alespoň na tom, že víno nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně, protože víno přivádí k nevázanosti i moudré.
V českém prostředí, kde nebyly podmínky pro pěstování vína příliš vhodné, nahrazovalo víno pivo, které se tak vedle vody stalo druhým nejčastějším nápojem. Již ze středověku existují zprávy o klášterních pivovarech, které refektář dobře zásobovaly.
Klášter vždy pamatoval na chudé. Vařilo se o něco více, než mniši mohli sníst, a zbylé jídlo se denně nosilo před klášterní bránu, kde již čekali chudí nebo pocestní, kteří by jinak hladověli. O zvláštních příležitostech, například o svátcích, se pro ně připravovalo zvláštní jídlo - obvykle dostávali chléb, zelí a pivo.
Dnešní kláštery zachovávají s výjimkou nedělí a svátků půst od masa, strava by se tedy dala s výjimkami přirovnat k vegetariánské. I na chudé je stále pamatováno, řada klášterů, hlavně ve městech, vaří každý den polévku, kterou pak rozdává.