Mlýn, sádky, ...

Mlýn, sádky, mléčnice, ...

Spojili jsme dohromady několik budov, které potřebují k provozu vodu. Nacházejí se proto většinou pohromadě na jednom místě v klášterním areálu poblíž hlavního vodního toku, případně uměle vybudovaného kanálu.

Sádky potřebují dostatek čerstvé okysličené vody, protože se v nich přechovávají ryby. V klášteře se jednalo často o zakryté sádky, normální domek. Nám se spíše vybaví několik pravidelných vodních "bazénů" pod otevřeným nebem.

Mléčnice, jak název napovídá, má co do činění s mlékem. Obsahovala nádrž na čerstvě nadojené mléko, které se tu chladilo a dále uchovávalo. (Když se kráva podojí, je mléko teplé a musí se chladit, aby se nezkazilo.)

Mlýn, případně i pila či hamr, potřebují oproti předchozím budovám silný proud vody. Byly proto přímo na hlavním toku. Voda je hnací silou, která roztáčela mlýnské kolo. Klášter mohl vlastnit i více mlýnů rozmístěných na svém panství. Mlel na nich nejen své obilí, ale i poddaní měli povinnost mlít právě na těchto a ne jiných mlýnech. Vyrobená mouka byla hlavně na vlastní spotřebu. Dnes už klášterní mlýny utichly a jen výjimečně se někde dochovala mlýnský kola. Mniši stejně jako my ostatní kupují mouku od větších výrobců.

Stejně tak utichly i pily, které byly nesmírně důležité při stavbách a rekonstrukcích klášterů. Množství dřeva, které se pro takové účely potřebovalo, bylo obrovské. Podlahy, krovy, nábytek, lešení. Pokud jako napřílad v Plasích se navíc zatloukaly dubové kůly do země, aby zpevnily bažinatý terén, mohly se opravdu spotřebovat i tři lesy, jak o tom vypráví tamní pověst.

Dalším důležitým objektem, kde mohl dobře posloužit proud vody, je hamr. Hamr je v podstatě kovárna s velikým kladivem, které se zdvíhalo díky vodnímu kolu.

Zajímavé je využití vodního zdroje pro výrobu elektřiny. Ani v klášterech nebyla neznámou. V 19. století po vynálezu Francisovy turbíny ji pořizovaly do nejednoho kláštera. Příkladem za všechny může být klášter Vyšší Brod. Nedávno nově zrekonstruoval starší vodní elektrárnu patřící klášteru a vyráběný proud dodává i do místní sítě. Tato vodní elektrárna se nenachází přímo v areálu kláštera, ale na Vltavici v jeho blízkosti.

Ani jednu z budov, které využívají vodu jako hnací sílu, nelze chápat jako samostatně stojící budovy s kolem. Jedná se o rozlehlou technickou soustavu, ke které patří i všechny přívodní a odvodní náhony. A také jezy, které uměle zvedají hladinu vody, aby se dosáhlo nezbytného převýšení a tím větší rychlosti vody.

Vodní systém II.

Ideální podobu mnišského kláštera načrtl již sv. Benedikt ve své řeholi: „Klášter má být podle možnosti vybaven tak, aby se všechno potřebné – voda, mlýn, zahrada a různé dílny – nacházelo v obvodu kláštera, aby mniši nemuseli vycházet ven, protože to jejich duším vůbec neprospívá.“ Proto jsou kláštery rozlehlé areály obehnané zdí. Budovy, které měly co do činění s vodou, se logicky měly seskupit na jednom místě nebo blízko sebe. Konkrétně to jsou refektář, kuchyně, pivovar a mlýn, případně sádky a další na vodě závislé provozy.

Cisterciáci, kteří vznikli jako reforma benediktinského řádu, měli kláštery tvořené stejnými budovami, jen využití vodního zdroje bylo u nich větší. Napomáhala tomu i zvolená poloha klášterů. Zatímco benediktini stavěli na kopcích, cisterciáci volili údolí.

Cisterciáci na svém ideálním plánu počítali s hlaním vodním kanálem vedoucím přímo areálem kláštera. Ten sloužil převážně jako hnací síla a odvod nepotřebných vod. Kromě toho přiváděli do klášterů čistou pramenitou vodu, která byla žádoucí hlavně v konventu. Situování klášterních budov do zavodnělého a bažinatého terénu předpokládalo dobré znalosti, které jim umožňovaly zakládat masivní budovy na dřevěných pilotách nebo rámech. Dokonalý příklad kláštera stojícího na vodě je klášter v Plasích, resp. jeho konventní budova, kterou nese 5100 dubových kmenů (pilot) a jeden obrovský dřevěný rošt.

Voda vedla otevřenými koryty, ale i pod zemí. Jediné, co vystavěné systémy potřebovaly, byla pravidelná péče a údržba, čištění štol, dřevěných potrubí i kanálů a opravy porušených částí. Mniši tuto úlohu zvládali zřejmě bez větších potíží. Jiná situace ovšem nastala při rušení klášterů, kdy noví majitelé neměli o fungování těchto vodních děl ani ponětí. Kanály se časem zanesly, některé jejich části byly zničeny, aniž by se vědělo o jejich původní funkci. Budovy tak ztrácejí i svoji schopnost odvětrávání a dochází k narušení základových částí, které může mít za následek destrukci celých budov.

Pokud důkladně projdeme cisterciácké kláštery, ve všech podobný systém hlavního vodního toku a bočních pramenů najdeme. Ve Vyšším Brodě například dodnes existuje tzv. opatský kanál, několik set metrů dlouhá umělá strouha, jež přivádí do opatství vodu z Menší Vltavice. Ta teče z hor nad klášterem a dále kolem něho. Sám tento horský potok nemohl mnichům sloužit, neboť neteče ke klášteru přímo. Ani to nebylo žádoucí, protože velká voda způsobená táním sněhu by vodní systém mohla poničit. Proto byla na Vltavici vytvořena odbočka a jen část její vody byla odvedena umělým kanálem, asi 400 metrů dlouhým.

Jiný způsob přívodu vody do opatství představovaly vodovody, jež odebíraly zcela čistou vodu z pramenů a do kláštera ji vedly potrubím. S podobným systémem se setkáme i u některých benediktinských klášterů. Jako příklad mohou sloužit kláštery Břevnov v Praze nebo Rajhrad na Moravě.