O klášterech
(Obecné informace, které se někdy mohou hodit.)
Co je klášter
Klášter je architektonický soubor objektů sloužících pro život mnišské komunity. Model kláštera jako promyšleného stavebního celku vznikl v benediktinském řádu nejpozději v 9. století. Řehole sv. Benedikta počítala s tím, že každý klášter bude nezávislý a soběstačný a že bude vybaven vším potřebným: kostelem, prostorem pro mnichy, knihovnou, školou, vodou, mlýnem, dílnami, sady atd.
Poslání kláštera je ale v rovině duchovní, proto je výše uvedenou charakteristiku potřeba doplnit. Podle sv. Benedikta klášter představuje Boží dům, kde přebývá zmrtvýchvstalý Kristus oslavovaný společenstvím bratří. Mniši uctívají Krista různým způsobem. Především společnou modlitbou, konanou několikrát denně. Intenzivní, častá modlitba má mnicha vést ke stálému vědomí Boží přítomnosti. Takto chápaná modlitba tvoří základ benediktinské spirituality. Jinou formu velebení Boha představuje práce, která je pro mnichy zároveň i prostředkem askeze. Významnou roli řehole připisuje duchovní četbě (lectio divina), meditaci nad svatými texty, jedné z cest k duchovnímu sebezdokonalování. V pojetí sv. Benedikta se modlitba, práce a lectio divina vzájemně doplňují.
Popis kláštera
Jádro benediktinského kláštera tvoří bazilika, k jejímuž nejčastěji jižnímu boku se připojuje klausura, kde žijí mniši. Termín klausura vyjadřuje uzavřenost prostoru, kam jiní lidé, než členové kláštera nemají přístup. Budovy klausury se též nazývají konvent (podle mnišského společenství, konventu). Trojlodní bazilika s transeptem má pravidelně na západě dvě věže a ve starších obdobích byla vybavena kryptou. Konventní budovy obklopují pravoúhlý (v ideálním případě čtvercový) rajský dvůr, kolem kterého obíhá krytá, tzv. křížová chodba (ambit). Ve východním křídle konventu se nachází kapitulní síň, kde se mniši scházejí ke každodenní kapitule. Tato místnost vznikla až v 11. století, předtím se kapituly konaly v severním křídle ambitu. Další prostory východního křídla tvoří vytápěná místnost pro denní pobyt mnichů a v mladší době též parlatorium (hovorna, neboť mniši měli na většině území kláštera zakázáno mluvit; potřebná sdělení mohli učinit právě zde). První patro východního křídla obsahujovalo rozsáhlý mnišský dormitář (společnou ložnici) a záchody. Z dormitáře vedlo často schodiště přímo do kostela, aby mniši mohli po probuzení ihned sejít na vigilie. V průběhu věků byl společný dormitář nahrazen samostatnými pokoji (celami) pro mnichy. Z toho důvodu vyrostly vedle původních čtvercových konventů často novější, větší, pro jednotlivé cely mnichů.
V jižním křídle klausury se nachází kuchyně a refektář (společná jídelna). Proti vstupu do refektáře vzniklo v 11. století lavatorium (umývárna). Západní křídlo klausury pak zaujímá patrové cellarium (sklad potravin). Dokud v klášteře žili konvrši, bydleli a stravovali se také v západním křídle.
Vně vnitřní zóny kláštera stávají další významné budovy. Infirmarium (nemocnice) a noviciát, jež někdy má podobu malé klausury s kaplí, dům opata, dům pro hosty, škola pro děti žijící v klášteře (obláty) ad. V areálu kláštera se nachází též hřbitov, jenž někdy slouží jako ovocná zahrada, dále zahrada zeleninová a zahrada, kde se mohou pěstovat léčivé byliny. Periferie kláštera obsahuje hospodářský dvůr, pekárnu a pivovar, stejně jako řemeslnické dílny a další provozy. Celý areál bývá ohrazen.
Jak ve výsledku vypadá areál kláštera, záleží na době, kdy vznikal, na majetku, který mu byl dán do vínku, na významnosti kláštera a v neposlední řadě na konkrétním řádu. My si budeme všímat klášterů benediktinského typu, tedy takových, které žijí podle Řehole sv. Benedikta. U nás jsou to benediktini, cisterciáci a nově také trapisté. Jedná se o řády kontemplativní, zaměřené na modlitbu a manuální práci. Jejich klášterní areály byly a jsou rozsáhlé, s množstvím zemědělské a lesní půdy. I když dnes většina těchto klášterů byla zrušena, mnohasetletá činnost řádu zanechala své stopy a vyplatí se je objevovat.
Řehole sv. Benedikta
Řehole je sbírka základních předpisů, podle kterých se řídí život mnichů. Pochází z latinského regula = pravidlo. Řehole určuje základní pravidla společného soužití a poskytuje mnichům návod, jak žít. V nejstarších dobách (4.-8. století) míval každý klášter či každá skupina příbuzných klášterů vlastní pravidla. Pro další vývoj sehrála nejvýznamnější úlohu řehole sepsaná v 6. století Benediktem z Nursie, která ovlivnila celé západní mnišství.
Mniši měli žít společným životem. Společně se modlili, společně jedli jídlo v refektáři a po dni naplněném modlitbou a prací uléhali k odpočinku ve společném dormitáři.
Řehole též ukazovala mnichům orientaci po duchovní cestě. Za základní mnišské ctnosti pokládala umění naslouchat, vnitřní ztišení a pokoru. Kladla důraz na zachování poslušnosti vůči opatovi, na osobní chudobu mnichů a též na věrnost mnichů ke klášteru, kde složili řeholní sliby. Ke třem obvyklým mnišským slibům:poslušnosti, čistoty (pohlavní zdrženlivosti) a chudoby přidal Benedikt i slib zvaný stabilitas loci, věrnost místu (trvalé setrvání v klášteře, kde mnich sliby složil).
Řehole věnovala pozornost nejen mnišským povinnostem, ale také úkolům jednotlivých klášterních hodnostářů. Zvlášť hovoří o vztahu ke starým a slabým a k dětem, které žily v klášteře. Pamatuje i na případ nemoci, pozornost věnuje charitativní činnosti mnichů a nezapomíná ani na tresty pro ty, kdo řeholi nedodržují.
Benedikt vytvořil pravidla společného života, která usilovala o dosažení mnišské dokonalosti, činila tak však se zřetelem k lidské individualitě a brala ohled na slabé a nemocné členy komunity. I když se z dnešního pohledu zdají nároky řehole sv. Benedikta tvrdé, ve své době byla chápána jako umírněná, neboť ve srovnání s jinými předpisy nenutila mnichy k přepjaté askezi. Byla ceněna i pro svou vyváženost, jež umožňovala harmonický život mnichů.
Každý mnich byl s řeholí velmi dobře obeznámen, neboť ji studoval již v době, kdy se na mnišský život teprve připravoval. Aby měl pravidla stále na paměti, předčítala se řehole během ranních zasedání kapituly, kdy každý den zazněla jedna její kapitola.
Typy středověkých řádů
Nejstarším mnišským uskupením se staly kláštery benediktinské, které se řídily řeholí sv. Benedikta. Nové impulsy dostalo mnišství kolem roku 1000 z kláštera Cluny, který se stal centrem reformy snažící se vrátit benediktinství jeho původní asketickou podobu. Reformní hnutí pokračovalo i v 11. a 12. století. Na rozdíl od Cluny však již nezůstalo na půdě benediktinství, ale vedlo ke vzniku nových řádů. Camaldulové a kartuziáni se ve snaze o skutečně asketický způsob života pokusili doplnit řeholi sv. Benedikta o některé složky poustevnictví. Jejich velmi náročný život byl určen jen pro nemnohé. Cisterciáci usilovali o návrat k původním mnišským ideálům. Jejich reforma na rozdíl od předchozích slavila masový úspěch a svými kláštery vbrzku pokryla celou západokřesťanskou oblast.
Od 11. století začaly vznikat zcela nové řády, které umožňovaly život kněží ve společných komunitách. Hovoříme o tzv. řeholních kanovnících. Mezi nimi se nejoblíbenější stala řehole sv. Augustina (+430). Nejstarším řádem se stali augustiniáni kanovníci, jejichž kanonie se začaly šířit již od poloviny 11. století. Ve 12. století vznikl řád premonstrátů, který se pokusil skloubit kontemplativní život s působením v duchovní správě. K řeholním kanovníkům patřily také řády křižovnické, zaměřující se na péči o poutníky, chudé a nemocné. Od 12. století působili křižovníci s červeným křížem (Strážci Božího hrobu), později. křižovníci s červeným srdcem (tzv. cyriaci) a též křižovníci s červenou hvězdou, jediný řád českého původu, který byl založený sv. Anežkou.
V souvislosti s křížovými výpravami se ve 12. století zrodily rytířské řády, johanité, templáři a řád německých rytířů. Jejich činnost byla do jisté míry blízká křížovnickým, ale jejich hlavní náplň představovala vojenská služba. Vznik duchovních rytířských řádů byl dobově podmíněn. Po odeznění výprav do Svaté země se některé z nich zaměřily na oblast duchovní péče a na charitativní činnost.
Od počátku 13. století začaly vznikat žebravé řády (mendikanti). Jejich vznik souvisel s rychlým rozšiřováním měst, v nichž se uplatňovaly především jako řády kazatelsky zaměřené. Na počátku 13. století založil František z Assisi řád menších bratří (minorité) a nedlouho po nich sv. Dominik řád kazatelů (dominikáni). Ze staršího poustevnického řádu se vyvinuli karmelitáni. Výrazný znak mendikantských řádů představovala záměrná chudoba a snaha žít jen z milodarů. Myšlenka absolutní chudoby byla většinou dosti rychle opouštěna a zůstala pouze u některých radikálních skupin.
V 16. století se zrodily řády řeholních kleriků, jejichž posláním se stala práce v duchovní správě, školství, ošetřování nemocných nebo misijní činnost. Společná modlitba byla omezena ve prospěch praktické činnosti. Asi nejznámějšími se stali jezuité, dále jsou to například piaristé nebo theatini.
Netrvalo dlouho a začaly vznikat zcela nové formy zasvěceného života, souhrnně je lze označit jako kongregace řeholních kleriků. Reagovaly na proměny způsobu života většiny lidí v 19. století. Klasické řády nebyly tak flexibilní, a proto přichází řada kněží se snahou podpořit misie (a to i misie vnitřní, v křesťanských zemích) a práci s mládeží. Sdružují se sice, ale již to nejsou klasické kláštery, ale spíše společné domy, odkud odchází za prací mezi mládež nebo jinou cílovou skupinu. Jejich domy nejsou ohraničené zdí, ale otevřené všem příchozím. Mezi nejrozšířenější patří v současné době salesiáni Dona Boska.
V těchto skupinách řádů a kleriků mají své místo i ženy. Ženské větve vyjmenovaných klášterů nezůstávaly v činnosti nikterak pozadu za svými mužskými protějšky. U klasických řádů byla ale většina ženských klášterů co nejvíce uzavírána do klauzury, takže kontakty s vnějším světem byly minimální.
Vznik nových a nových řádů či kongregací neukazuje, že ty staré by měly zaniknout. Pokud mají ve společnosti své místo, pokud mají dostatek nových zájemců, jejich potřebnost to jen zvyšuje. Velká otázka vyvstává s využitím zrušených klášterů, s budováním si vztahu k těmto objektům, i když řeholní život v nich vyhasl. Na této cestě by měl pomoci předkládaný e-learning, který se snaží hledat cesty, jak jednotlivé objekty a konkrétní budovy zapojit do výuky, co vše se v nich dá dělat, jak je lépe poznat. Po získání určitého vztahu může následovat diskuze, co s takovými památkami.