V každém klášteře existoval noviciát (dům noviců), místo, kde se adepti mnišství připravovali na svůj budoucí řeholní život. Noviciát se obvykle nacházel mimo konvent. V ideálním případě šlo o samostatnou budovu či malý komplex budov s kaplí, případně i s miniaturním rajským dvorem. Zde se novicové pod vedením novicmistra seznamovali se základy řeholního života, učili se přivykat dennímu rozvrhu a trénovali vše, co v budoucnu jako mniši měli znát a umět. Během noviciátu se měla upevňovat i jejich víra a zkoušet odhodlání v nastoupené cestě vytrvat.
Podle ideálního plánu měl stát dům noviců vedle klášterní nemocnice, aby se novicové pohledem na staré a zasloužilé mnichy, kteří dlouhým pobytem v klášteře dosáhli četných mnišských ctností, utvrzovali o správnosti nastoupené cesty. V klášterní nemocnici totiž nebyli jen nemocni mniši, ale také staří bratři, kteří již potřebovali péči spolubratrů. Sousedství nemocnice a hřbitova mělo novicům trvale připomínat lidskou smrtelnost a nutnost péče o duši, chce-li člověk dosáhnout věčného života.
Mnišské sliby
Každý, kdo se chtěl stát mnichem, musel projít noviciátem, zkušebním obdobím, během kterého se vzdělával a měl si ověřit pevnost svého úmyslu žít podle řehole. Benediktini přijímali do řádu nejen dospělé, ale i malé chlapce, kteří v klášteře vyrůstali a získávali zde vzdělání. V příslušném čase, když se utvrdili v rozhodnutí spojit svůj život s opatstvím trvale, vstoupili do noviciátu. U cisterciáků neměli být do noviciátu přijímáni muži mladší 18 let. Pro některé země byl tento limit ve 13. století snížen na 15 let. Dnes je hranice pro vstup do noviciátu plnoletost.
Noviciát trval obvykle jeden rok. Během něj se budoucí mniši vzdělávali jak v klášterních pravidlech, tak si prakticky zkoušeli mnišský život a učili se všemu potřebnému, mimo jiné se trénovali ve znakové řeči. Výchovu budoucích mnichů měl na starosti novicmistr.
Po úspěšném absolvování noviciátu mohl novic složit sliby. Před vlastním obřadem byly budoucímu mnichovi ostříhány vlasy, vyholena tonzura a oblečen mnišský hábit. Do rukou opata skládal podle řehole sv. Benedikta slib čistoty, chudoby a poslušnosti a sliboval též „stabilitas“ (setrvání), doživotní věrnost svému klášteru. Po složení slavných slibů byl nový mnich (monachus) přijat do konventu a náležel mu titul bratr (frater).
Dnešní přijímání do komunity je postupnější. Nejdříve je tzv. kandidatura, kdy zájemce už oficiálně požádal o vstup do kláštera, ale zatím v klášteře nebydlí. Jezdí tam, poznává mnišský svět z blízka. Poté může vstoupit do tzv. noviciátu. Na jeho začátku je mu při obřadu zvaném obláčka udělen noviciátský hábit (většinou bílý) a také nové řeholní jméno. Obojí symbolicky znamená, že se stává novým člověkem.
Po absolvování noviciátu dochází sice ke skládání mnišských slibů jako dříve, mají ale dva stupně: sliby časné a věčné. Časné sliby se skládají na předem určenou dobu. Někdy na rok, maximálně však na tři roky. V této době je již mnich plně začleněn do mnišské komunity, má nějaký úkol, pracuje s ostatními, jí s nimi v refektáři. Nemá ale hlasovací právo. Po vypršení časných slibů může požádat o jejich prodloužení, případně skládání slibů věčných. Pokud však shledá, že život v klášteře není pro něho, může svobodně odejít.
Věčné sliby odpovídají svému jménu. Ty nelze zrušit, připoutávají mnicha k jeho komunitě už nadosmrti. Mnich sepisuje tzv. profesní listinu, ve které slibuje stálost, poslušnost, obrácení mravů a chudobu. Tuto listinu vlastní rukou podepíše a položí na oltář. Během bohoslužby je vykonán obřad přijetí do komunity.
I přes dlouhou dobu, která věčné sliby provází, se může stát (často v tzv. krizi středního věku), že řeholník klášter nakonec opustí. O zrušení slibů musí poté žádat u papežského stolce.