V každém klášteře existoval noviciát (dům noviců), místo, kde se adepti mnišství připravovali na svůj budoucí řeholní život. Noviciát se obvykle nacházel mimo konvent. V ideálním případě šlo o samostatnou budovu či malý komplex budov s kaplí, případně i s miniaturním rajským dvorem. Zde se novicové pod vedením novicmistra seznamovali se základy řeholního života, učili se přivykat dennímu rozvrhu a trénovali vše, co v budoucnu jako mniši měli znát a umět. Během noviciátu se měla upevňovat i jejich víra a zkoušet odhodlání v nastoupené cestě vytrvat.
Podle ideálního plánu měl stát dům noviců vedle klášterní nemocnice, aby se novicové pohledem na staré a zasloužilé mnichy, kteří dlouhým pobytem v klášteře dosáhli četných mnišských ctností, utvrzovali o správnosti nastoupené cesty. V klášterní nemocnici totiž nebyli jen nemocni mniši, ale také staří bratři, kteří již potřebovali péči spolubratrů. Sousedství nemocnice a hřbitova mělo novicům trvale připomínat lidskou smrtelnost a nutnost péče o duši, chce-li člověk dosáhnout věčného života.