Kláštery, zvláště ty cisterciácké proslulé důmyslným vodním systémem, měly dokonale vyřešené i takové příslušenství jakými jsou záchody. Mnišské záchody se nacházely v patře konventu nedaleko ložnic (dormitářů). Podobně tomu bylo v západním křídle konvršů. Ve velkých klášterech, kde žilo mnoho desítek mnichů, mohly tvořit samostatnou budovu.
Mnišské záchody nebyly zpočátku odděleny, ale lze si je představit jako dlouhou lavici s otvory na sezení. Podobně jako tomu bylo u starých Římanů. Záchody ústily do kanálu, jímž se špinavá voda odváděla z kláštera ven. Stavitelé barokních konventů si s architektonickým řešením záchodů mohli vyhrát tak jako tomu bylo například v Plasích. Je zde zopakován středověký princip, ale záchody jsou oddělené pro samostatné místnosti a navíc ve třech patrech nad sebou. Každá místnůstka měla výklenek na svíčku.
Vodní systém I. - vnitřní vodní systém konventu
Pro svoji existenci potřebovaly kláštery jak čistou, tak i užitkovou vodu. Síť kanálů vodu na jedné straně přiváděla, na straně druhé odváděla nepotřebnou či použitou pryč. Pitnou vodu obvykle přiváděly z pramenů či potůčků, jež tekly nad klášterem.
Vody bylo zapotřebí na řadě míst jak v rámci kláštera, tak v hospodářských budovách (viz Vodní systém II. vysvětlený u Mlýnu). Pitnou vodou byla přímo zásobena kuchyně. V její blízkosti se mohla nacházet i studna, kam byla voda sváděna. Další voda, která už nemusela být nejčistší, tekla v kašnách, ať již volně přístupných na rajském dvoře nebo ve studničních staveních. V neposlední řadě byla tekoucí voda potřeba, aby omývala dno záchodů a odnášela nečistoty pryč. Zde se jednalo již o odpadní kanál odnášející vody z kláštera pryč. Ve vodě se tento odpad postupně rozložil a na dalším kilometru nebylo nic znát.