Kláštery, zvláště ty cisterciácké proslulé důmyslným vodním systémem, měly dokonale vyřešené i takové příslušenství jakými jsou záchody. Mnišské záchody se nacházely v patře konventu nedaleko ložnic (dormitářů). Podobně tomu bylo v západním křídle konvršů. Ve velkých klášterech, kde žilo mnoho desítek mnichů, mohly tvořit samostatnou budovu.
Mnišské záchody nebyly zpočátku odděleny, ale lze si je představit jako dlouhou lavici s otvory na sezení. Podobně jako tomu bylo u starých Římanů. Záchody ústily do kanálu, jímž se špinavá voda odváděla z kláštera ven. Stavitelé barokních konventů si s architektonickým řešením záchodů mohli vyhrát tak jako tomu bylo například v Plasích. Je zde zopakován středověký princip, ale záchody jsou oddělené pro samostatné místnosti a navíc ve třech patrech nad sebou. Každá místnůstka měla výklenek na svíčku.