Hovorna čili parlatorium byla využívána, jak její český i latinský název napovídá pro hovor. V klášteře bylo na mnoha místech zakázáno mluvit, řeč byla postupně vytlačována z většiny prostor. Od samého počátku mnišství se nesmělo mluvit v kostele, v refektáři ani v dormitáři. Postupem doby se však zákaz mluvení rozšířil i na ambit a na místa, kde se pracovalo. Nakonec nebylo téměř kde používat řeč.
Proto vznikly hovorny. Neznamená to však, že si do nich mohl zajít každý, jen aby si s druhým povyprávěl. Nejčastěji byla parlatoria využívána nadřízenými, kteří potřebovali jednotlivé mnichy informovat o jejich povinnostech. Mnichům zde mohli podrobně vysvětlit jejich práci, mohli je informovat o novém úkolu, například o cestě, na kterou byli vysláni, případně je mohli i mezi čtyřma očima pokárat za špatně odvedenou povinnost.
Parlatorium se nacházelo vedle kapitulní síně, tedy ve východním křídle konventu.
Hovorna mohla také sloužit k setkání s příbuznými nebo k rozhovoru s návštěvou. Zvláště v ženských klášterech, kde není povoleno, aby hosté vstupovali do vnitřních částí konventu, se mohou s řeholnicemi setkat jen v hovorně.
Ticho a znaková řeč
V roce 2005 natočil německý režisér Philip Gröning dokumentární film Velké ticho (Die große Stille). Dokument z každodenního života v kartuziánském klášteře, který plně odpovídá svému názvu, nabízí téměř tři hodiny ticha. Mniši se spolu baví takřka jen v neděli odpoledne, kdy jdou na malou procházku mimo klášter nebo sedí jen tak u stolu a povídají si. Přestože jsou kartuziáni nejpřísnějším řádem, mlčení hraje důležitou roli i v ostatních mnišských komunitách.
Mlčení je v první řadě nezbytným prostředkem k modlitbě. Pokud budu myslet na různé věci, pokud se budu bavit se spolubratrem, nemohu se soustředit na modlitbu, tedy hovor s Bohem. Naslouchat jemu i sobě. Druhým důvodem mlčení je obrana před hříchem, ke kterému jazyk svádí – pomluvy, klevety a nevhodné řeči se nehodí ani pro mnichy. Třetím důvodem je zachovávání mlčenlivosti jako určitého druhu soukromí, které se jinak při společném životě v klášterní komunitě nedostává.
Řehole a další předpisy obsahují mnohá nařízení, podle kterých se nesmí mluvit hlavně v kostele, refektáři, dormitáři a křížové chodbě včetně rajského dvora. Některé řády však vynalezly tichou formu komunikace, aby si mniši i na těchto místech mohli předat nezbytnou zprávu. Jedná se o tzv. znakovou řeč, která vzdáleně připomíná znakový jazyk neslyšících. Mniši mají naučené znaky, ze kterých skládají dohromady celé věty. Jedná se však jen o několik desítek znaků, které umožní říci základní věci. Neměly sloužit pro bohatou komunikaci.
Znaky se museli naučit již novicové. Znaky byly většinou jednoduché, aby se daly dobře zapamatovat a vycházely z podobností s daným předmětem či slovem. Například pro dům sloužily spojené ruce naznačující střechu, chleba se znázornil spojením špiček palců a ukazováčků do kruhu, protože chléb je kulatý. Když v refektáři některému z bratrů na stole chyběl, mohl snadno obsluhujícímu mnichovi ukázat znaky: prosím + přinést + chléb. A dotyčný věděl, co má udělat, aniž by se porušilo mlčení.
V dnešní době se znaky dochovaly jen málo, řada klášterů se kloní k tomu, že je snazší pošeptat danou prosbu a vše je vyřízeno.