Kostel

Kostel stojí zhruba uprostřed klášterního areálu, je středem všeho, stejně jako liturgie, která se v něm odehrává. Dnes jsou to takřka nejzdobnější místa, jaká lze spatřit. Kostely, Boží stánky, chtěli mít totiž lidé co nejkrásnější. Jedna zajímavá charakteristika nám pomůže poznat cisterciácké kostely - měly by být bez věže. I když ani to dnes již 100% neplatí.

Kostely jsou nejčastěji zachovanou stavbou i ve zrušených klášterech. Obvykle totiž po zrušení kláštera a odchodu komunity sloužily jako farní kostely pro obyvatele z daného místa. Jsou také zajímavou učebnicí stavebních slohů. Pokud si vybavíte nějakou románskou stavbu, na 90% to bude kostel případně rotunda. Zachovaly se ze všech období a dokonce existuje sloh, který se snad nikde jinde neprojevil, než u kostelů. Konkrétně například u cisterciáckých a benediktinských kostelů v Sedlci u Kutné Hory a v Kladrubech u Stříbra. Jedná se o barokní sloh, do kterého byly umě použity prvky gotiky. Tvůrcem tohoto spojení byl architekt Jan Blažej Santini-Aichl, nikdo jiný jej nepoužíval.

Mniši se v kostele scházeli několikrát denně, jak na bohoslužby, tak na na chórové modlitby (hodinky). V základním rozložení se proto klášterní kostely nijak neliší od jakýchkoliv jiných křesťanských kostelů. Vpředu (v presbytáři) stál hlavní oltář s obrazem nebo sochou znázorňujícími světce či událost, kterým byl kostel zasvěcen. U cisterciáků je to takřka vždy Nanebevzetí Panny Marie. Oltáře se nacházely i po obvodu kostela nebo v bočních kaplích. Důvodem byl jiný způsob slavení bohoslužby než dnes. Existuje pravidlo, podle kterého má každý kněz sloužit bohoslužbu jednou denně. Dnes můžeme spatřit několik kněží u jednoho oltáře (tzv. koncelebrace, společné slavení), ale to do poloviny 20. století nebylo možné. Každý sloužil sám u jiného oltáře. Jednalo se nejčastěji o tiché mše, kdy kněz odříkával předepsaná slova, aniž by někdo odpovídal. Většinou měl vedle sebe jen jednoho pomocníka - ministranta. (O dalších odlišnostech dnešní a dřívější mše si povíme u liturgie.) Dobrodinci kláštera také nechávali sloužit množství bohoslužeb za sebe a zemřelé členy své rodiny, i to vyžadovalo větší množství oltářů.

Zvláštností v některých klášterních kostelech je příčka asi v polovině kostela, dělící jej napříč. Nazývá se též letner. Rozdělovala loď kostela na část pro mnichy a část pro laiky, případně konvrše. V mnišské části byly umístěny chórové lavice, v laické části byly lavice obyčejné čelem k hlavnímu oltáři. Pokud se jedná o zrušený klášter, bude rozestavění lavic v kostele jiné než dřív. Zvlášť pokud je kostel stále liturgicky používán a musel se tedy přizpůsobit slavení bohoslužby pro všechny věřící. Tak je tomu například v Plasích, kde původní chórové lavice mnichů jsou umístěny zcela v zadní části kostela a slouží jen na podívání. Na jejich původním místě stojí lavice čelem k oltáři a sedají si sem lidé při bohoslužbě. Dochovaný příklad původního rozmístění lavic nabízí Vyšší Brod, kde dodnes cisterciáci žijí.

U řady cisterciáckých klášterů, především u prvních románských staveb ve Francii, se setkáváme se zajímavou hrou světla. Projevovala se samozřejmě i později, např. již zmíněný Santini bral také slunce v úvahu. Proč takový důraz na světlo? Cisterciáci totiž zpočátku nechtěli žádnou výzdobu kostelů, prosazovali jednoduchost a uměřenost. V holých kamenných kostelech byla jen socha Panny Marie, dřevěné lavice mnichů a zcela výjimečně jednoduché vitráže v oknech. V této jednoduchosti maximálně vyniklo denní světlo, jehož pohyb a intenzita vytváří během dne různé kompozice. Kostely jsou, pokud je to možné, orientovány oltářem (presbytářem) na východ. Zhruba kolem páté hodiny se slunce dostane na západní stranu.

Liturgie

Slovo liturgie označuje souhrnně křesťanské bohoslužby. Služby pro Boha a pro lidi. V první řadě se jedná o mši svatou, k níž se ještě vrátíme podrobněji. Pokud jsme v klášteře, stejný význam zaujímá i chórová modlitba (viz samostatná kapitola – Mnišský chór). Patří sem ale také zbožné čtení (lectio divina), modlitby před jídlem a po něm, žehnání nebo různé obřady jako např. mytí nohou (dnes zachovávané na Zelený čtvrtek). Z toho je vidět, že do kláštera vstupuje člověk opravdu z touhy po Bohu, po jeho blízkosti. Člověk, který chce většinu života strávit modlitbou v různých jejích formách. Vždyť dokonce i práci mniši chápou jako modlitbu rukou. Po celý den je proto mysl mnicha obrácena k Bohu.

Pro správné slavení bohoslužeb je důležité, která část roku právě je. Zda Vánoce, Velikonoce nebo např. svátek nějakého světce. Pravidelné střídání a opakování těchto svátků se nazývá liturgický rok. Předně se jedná o cyklické slavení událostí ze života Ježíše Krista, který je podle křesťanské víry Spasitelem světa. Začíná o něco dříve než občanský kalendář, konkrétně adventem neboli očekáváním Ježíšova narození, jež pak připomínají Vánoce. Ještě významnějšími svátky jsou Velikonoce, připomínka Ježíšova Ukřižování a Zmrtvýchvstání. Konají se první neděli po prvním jarním úplňku. Jak je vidět, ne každý svátek musí mít pevné datum. Ale i když se každý rok slaví v jiný den, oslava probíhá podle přesných pravidel. Liturgický rok dále obsahuje i cyklus svátků připomínajících Ježíšovu matku, Pannu Marii, a četné svátky svatých.

Podle liturgického kalendáře se mění modlitby i zbožné písně, jež při oslavě v kostele zaznívají. Přizpůsobují se tomu, co si v danou chvíli připomínáme. Střídá se také barva oděvu, který mají na sobě kněží. Černá barva je spojena se smutnými událostmi, i v běžném životě ji považujeme za barvu smutku. Červená je spojena se dny, kdy se připomíná např. umučení nějakého světce. Fialová je barva postní, užívá se v době adventu a 40 dní před Velikonocemi. Pro tzv. mezidobí, kdy nejsou žádné významné svátky, je typická zelená barva. Dále se užívá bílá, zlatá, výjimečně růžová. V klášteře Vyšší Brod se mění podle liturgické doby dokonce i obraz na hlavním oltáři.

Na začátku jsme si řekli, že nejdůležitější bohoslužbou je mše (lat. missa). Ta dělí mnišskou komunitu na dvě skupiny. Na mnichy, kteří přijali kněžské svěcení a mohou tedy bohoslužbu sloužit a vést, a ostatní, kteří se jí "jen" účastní. Ne každý mnich musí být knězem, není to povinnost. Stejně jako ne každý kněz je mnich nebo řeholník.

Mše byly až do druhé poloviny 20. století po celém katolickém světě slouženy v latině. Jednalo se o tzv. tichou mši, kdy kněz mluvil potichu, otočený zády k lidem, protože sloužil u oltáře postaveného u zdi zcela vpředu v kostele. Ostatní měl tedy za zády. Jen během kázání vystoupal na kazatelnu a mluvil v národním jazyce. Co dělali lidé během mše? V duchu se sami modlili. Dnes je bohoslužba sloužena v národním jazyce celá. Oltáře jsou umístěny ve středu presbytáře, kněží otočeni čelem k lidem. Účast věřících je aktivní. Mimo jiné odpovídají na knězem pronášené věty, sami čtou úryvky z Bible. Když slouží více kněží, konají tak společně u jednoho oltáře (tzv. koncelebrace), během příjímání se mnohem častěji podává věřícím Tělo Kristovo (proměněný chléb) i Krev Kristova (proměněné víno).